Ve stínu sopky Katla

První dvě noci strávené v boudičce u majáku Alvidruhamrar měly společné dvě věci. Chtěli jsme co nejdříve vyrazit dál, a krajina z černého písku v mlze, dešti a větru, se nám moc nelíbila. 
Než jsme vyrazili pádlovat kolem Islandu, a také než jsme dorazili k jižnímu pobřeží, často jsme studovali mapy a snažili si představit, jak zde vypadá krajina, a jaké to asi je, tady žít. Skutečnost naprosto překonala veškeré naše očekávání. Od majáku Alvidruhamrar se nám nakonec odpádlovat nepodařilo. Přesto jsme vlastně měli ohromné štěstí, že jsme zde, v této oblasti, mohli strávit tolik času, a s pomocí Kiddy a Siggiho objevovat okolí.

Byli jsme v zemi ledu a ohně. V dálce byl vidět ledovec Mýrdalsjökull pod jehož povrchem se nachází vulkán sopky Katla. Ti zde společnými silami po mnoho staletí formují krajinu jezer, luk, ledovcových řek, lávových polí, vodopádů a plaží z černého písku.

Po dvou nocích v boudičce bylo jasné, že předpověď počasí se hned tak nezlepší, a my jsme se rozhodli přestěhovat na farmu s hostelem Nona and Brynjuhus kousek od města Kirkjubaejarklaustur. Sem nás hned druhý den Kidda vzala, a protože tam měla delší vyřizování, půjčila nám auto, abychom si okolí mohli lépe prohlédnout. Zamířili jsme ke kaňonu Fjaðrárgljúfur. Sto metrů hluboký a dva kilometry dlouhý kaňon vyhloubený vodou je velmi turisticky populárním místem. 

Zelené svahy protkané skalami jsou protikladem k Myrdarsanduru, kde se většina řek z blízkého ledovce vléva do moře. V minulosti zdejší řeky vytvářely hluboké delty, které umožňovaly námořním lodím doplout hluboko do vnitrozemí. Malý kostel Þykkvabæjarklaustur u naší farmy stojí na místě vyznamného kláštera založeného v roce 1168 v jehož blízkosti se jedno takové přístaviště nacházelo. Dnes je to k moři skoro dvě hodiny chůze a nejbližší přístav je sto kilometrů daleko.

Nejen řeky tvořily a měnily ráz krajiny. Významný podíl na tom měla i Katla, která zatím vybuchla 21krát, naposledy v roce 1918. Podle legendy je sopka pojmenována podle kuchyňské služky v již zmiňovaném klášteře. Katla měla magické síly, a vlastnila kouzelné kalhoty, díky kterým mohla běhat velmi rychle a nikdy se neunavit. Většina lidí včetně představeného kláštera se její síly a povahy velmi báli. Jednou Katla i představený kláštera odešli na trh, a v klášteře zanechali Bardiho, pasáka ovcí, který měl za úkol je sehnat. Jenže Bardi byl děsně líný a místo práce odpočíval. Až těsně před návratem lidí z trhu se dal do práce, protože už ale bylo dost pozdě, rozhodl se použít kouzelné kalhoty patřící Katle. Když to Katla po návratu zjistila, hrozně se rozlobila a Bardiho utopila v sudu se syrovátkou stojícím před dveřmi do kuchyně. Tam jej také nechala. Sud stál venku celou zimu a postupně se v něm zmenšovala hladina, Katla se brzy začala bát, že její čin bude odhalen. Těsně než k tomu došlo, aby se vyhnula zlobě ostatních, si natáhla svoje kalhoty a zmizela směrem k ledovci, a vrhla se do něj. Poté z něj vyšel výbuch a záplava, která se valila směrem ke klášteru. 

Lidé žijící v blízkosti sopek a ledovců si jsou velmi vědomi nebezpečí, které jim může hrozit v podobě výbuchů a záplav. Kidda nám vykládála o svém dědečkovi, který byl svědkem výbuchu v roce 1918, během shánění ovcí v kopcích s kamarádem. Když erupce začala podařilo se jim odtud prchnout na koních a přečkat na jednom z vyvýšených míst. Lidé žijící zde jsou na případné nebezpečí připraveni, jsou naplánovány evakuační plány, přesto místní říkají, že až se to zase stane, nebudou řídit přes řeky směrem k evakuačním centrům, ale půjdou na ta samá zvýšená místa, jako jejich předci. 

Kromě záplav, po každé erupci, je krajina pokrytá lávou a společným prachem. To několikrát změnilo ráz krajiny, mnohé farmy zanikly, buď pod nánosem prachu a písku, ale také změnou ve vegetaci. My jsme měli to štěstí, že jsme mohli navštívit archeologické vykopávky farmy z jedenáctého století. A prohlédnout si domy datující do patnáctého století, kdy zde byl ještě zmiňovaný klášter. Nakonec nám bylo dopřáno ještě bližšího pohledu na to, co to znamená žít pod sopkami. Když vybuchla sopka Eyjafjallajökull v roce 2010, a v Evropě zavládl letecký chaos, když mnoho letadel a letů muselo zůstat několik dní na zemi kvůli sopečnému prachu, místní farmáři byli ovlivněni úplně jinak. Seno z tohoto roku bylo nepoživatelné, a zvířata jej odmítala. A konečně toto léto, a s naší pomocí měli Kidda a Siggi čas a možnost se zbytečných balíků zbavit. 

Staré seno jsme vyvezli na písek a rozprostřeli po okolí tak, aby se pomohlo zastavit písečnou erozi a pomohlo se vyrůst nové trávě. Celé toto území je pokryto takzvanými hornity (bezkořenové krátery), které vytvářejí zajímavé formace, takže fantazie může pracovat na plné obrátky.

Tak co, už jste to vzdali? 

To je otázka, která nám už byla položena. Vzdali jsme to? Když jsme konečně přistáli u majáku Alvidruhamrar v oblasti Alftaver po noci strávené na rozfoukaném písku a s velmi malým množstvím pitné vody, bylo to to nejlepší místo na zemi. Bylo to ve středu a my jsme už věděli, že nás čeká období větrnného počasí, a že tu chvíli pobudem. Rozhodli jsme se, že na počasí se nepodíváme až do dalšího dne večer. 
Ani tehdy předpověď nevypadala dobře, přesto slibovala, že by mohlo dojít k uklidnění, a v pondělí bychom snad i mohli zase vyjet. Po druhé noci v boudičce jsme vyrazili na prohlídku okolí, a zamířili směrem k farmám viditelným v dáli. Přece jen počasí slibovalo bouři, a my jsme chtěli zjistit naše možnosti. A tak se stalo, že jsme se přestěhovali na farmu Nona a Brynjuhus v Kirkjubaejarklausturu. Nejprve jsme ale zaklepali na dveře první farmy po cestě, vysvětlili jsme kdo jsme, co děláme, a co bychom asi potřebovali. Objevili jsme fajn lidi, kteří nám byli ochotni pomoct, a přestěhovat naše lodě z pláže a věci z boudičky. Přece jen chvíli na zemi posedíme.

Často si člověk myslí, že pádlování, každodenní balení, vybalování, nošení lodí, kempování je to nejtěžší na expedičním pádlování. Z naší zkušenosti to je sezení na zemi, a čekání na to, až vítr a moře dovolí zase vyrazit. Nejtěžší je udržování si nálady a optimismu, když se je počasí snaží všemožně shodit. 
Teď se předpověď měnila neustále. Či spíše, byla stále stejná. Slibovala, že příjdou tři dny dobrého počasí, jen se jejich příchod každý den o jeden den vzdálil. Rozhodli jsme se vydržet a počkat. 

Opravdu jsme chtěli dokončit jižní pobřeží, chtěli jsme dojet na ostrovy Westman, a objet poloostrov Reykjanes. Chtěli jsme dopádlovat do Reykjaviku. V jednom momentě jsme se zamýšleli nad tím, se posunout kousek na západ po silnici a dojet to odněkud blíž. Nakonec jsme se rozhodli odpádlovat odtud, a dojet alespoň na ostrovy Westman. 

Abychom se zabavili a přestali se každý den strachovat o předpověď počasí a čas, který nám utíká, začali jsme pomáhat na farmě. To bylo fajn. 

Potom předpověď ukázala, že v pátek bychom snad mohli odjet. Dokoupili jsme jídlo, protože jsme doufali, že budeme moct jet dlouhé dny, abychom zbývající vzdálenost stihli ujet. 

Přišel pátek, koukli jsme na počasí. Předpověď se zase změnila, vyjet ten den přestalo být možné. Vlastně nebylo možné odjet ani dalších následujících pět dnů. Bylo 21. července, po devíti dnech čekání, jsme měli už jen devět dnů než byl čas jet domů, byl čas se opravdu rozhodnout. A tak, ten den jsme s těžkým srdcem ukončili naši expedici kolem Islandu. 

Island je země, kde se některé věci mění rychle. Ráno jsme ještě doufali, že budeme pádlovat, večer jsme už byli v autě na cestě do Reykjaviku. 
Bylo tězké se necítit poraženi, ale v hloubi mysli jsme věděli, že jsme se nevzdali. Mohli jsme skončit dříve, v Seydisfjordur a odjet na ferry. Nebo jsme mohli skončit v Höfn, abychom se vyhnuli jižnímu pobřeží. Neskončili jsme, protože jsme nemohli pádlovat, kvůli zranění, nebo ztrátě vybavení. Nám už prostě nezbýval čas.  

Když jsem pozorovala Siggiho, jak vyrábí nosič na střechu svého auta, abychom mohli odvézt lodě do Rejkjaviku, uvědomila jsem si, jaké jsme měli štěstí. Mohli jsme vyrazit na několik měsíců, pádlovat v úžasných místech, zažít dříve nepředstavitelné věci, a hlavně potkat mnoho zajímavých lidí, kteří pro nás často udělali nečekané. Jedno víme jistě, na Islandu bychom zase chtěli pádlovat.

ISLANDSKÉ LÉTO

Už od našeho příjezdu na Island jsme slýchávali: “V létě tu může být velmi teplo”, “V létě pojedeme na chalupu v horách”, “V létě to je na kraťasy a tričko”, a mnoho dalších podobných informací o létě.
Nás se zase ptali, proč pádlujeme už teď (tehdy), proč jsme nepočkali až do léta. My jsme začali pádlovat v polovině května, pokračovali v červnu a v červenci, brzy jsme se tedy začali ptát, kdy vlastně tedy je to islandské léto. Odpovědi se lišily jen trochu, v květnu nám tvrdili, že začne v červnu, v červnu, že v červenci. V červenci jsme je konečně našli, a teď i víme, co to znamená.

Léto opravdu začalo, když jsme dosáhli jižního pobřeží. Z černého písku vykukovaly kytky. Slunce začalo opravdu pálit, že jsme si konečně mohli sundat čepice, a odložit i několik dalších vrstev, a občas opravdu mohli být jen v tričku. Naše máslo se začalo roztápět. Na polích se objevili farmáři při práci na senách. Brzy jsme se stali toho léta stali součástí. 

Jen jeden malý detail nám nikdo z místních neřekl. A to, že v létě také může přijít vítr, který hned tak neskončí. Naštěstí v té chvíli jsme našli něco, co nás při čekání zabavilo, stali se nás pomocné ruce na farmě. 

ĎÁBELSKÉ JIŽNÍ POBŘEŽÍ

O jižním pobřeží jsme toho slyšeli hodně. Většina toho nebylo něco, proč by si sem člověk jen tak zajel zapádlovat. Jižní pobřeží ovšem tvoří velkou část Islandu, a pokud má být objezd dokončen úspěšně, i ono se musí odjet. Strategie jsou různé, někteří je jedou na začátku cesty, aby měli to nejhorší za sebou, jiní na konci. 
My jsme se rozhodli pro druhou variantu, jižní pobřeží jsme si nechali na konec. Chtěli jsme se nejprve dostatečně sžít s prostředím a zvyknout si na místní podmínky, postupně si vybudovat sílu a vytrvalost. 

Jižní pobřeží je jeden dlouhý úsek pláže vystavený oceánu bez přirozeně chráněných míst k přistání. Pobřeží bylo a je velmi ovlivňováno sopečnou činností. Je to velmi dynamická krajina, která se neustále mění. Ledovcové řeky vtékající do oceánu přinášejí mnoho sedimentů, které v moři vytvářejí náhodné mělčiny s lámajícími se vlnami. Moře vytlačuje všechno zpět na břeh do mohutných valů, které zadržují vodu z řek a vytváří velké laguny plné bláta a pohyblivých písků. Krajina neustále v pohybu neumožňuje výstavbu chráněných přístavů a sami Islanďané považují toto pobřeží za nebezpečné.  

Z Höfnu jsme vyjeli s předpovědí počasí slibující šest dnů klidného a z toho tři dny dobrého počasí. Před námi bylo asi 240 kilometrů do Viku, dalšího města. Vik nemá přístav, jenom zeď, která poskytuje alespoň trochu ochranu. Musím přiznat, že jsme byli trošku napjatí. Naše strategie byla omezit přítomnost v nebezpečné zóně na minimum. Pro nás to je místo, kde se moře a země potkávají, kde se síla oceánu vybíjí o zem, lámou se vlny, které můžou mít velkou sílu a nepěkně si pohrát s plně naloženou lodí. To znamenalo dlouhý den na moři a vyplout a přistát jen jednou denně. Místa k přistání jsme vybírali podle toho, zda byla alespoň trošku přijatelná, byla zde možnost najít pitnou vodu, ideálně boudičku, a také jejich dostupnost k civilizaci, kdyby bylo potřeba. Rozhodně jsme nechtěli přistávat v místech, odkud bychom při změně podmínek nemohli ani odjet, a ani odejít. Toto je vyprávění o našich prvních třech dnech. 

PRVNÍ DEN: 

Naším cílem byla Jokulsarlón, ledovcová laguna ležící přímo u hlavní nejhlavnější cesty, místo velmi navštěvované. Po dvou dnech větrů bylo moře bylo ze začátku ještě trochu rozbouřené, ale slibovalo postupné zklidnění. Kolmá pláž z balvanů začala hned za přístavem. A je to tady, říkali jsme si, dlouhé nekonečné nic. Naštěstí bylo brzy ráno a slunce za námi osvětlovalo ledovec Vatnajokull před námi. S každým ujetým kilometrem se objevovalo víc a víc menších ledovců mířících do jednotlivých údolí. Krajina se měnila od strmých vrcholů, hluboká údolí, zelená úpatí, malé rozházené farmy. Měli jsme čas přemýšlet nad tím, která údolí asi byla obydlená v minulosti, jak moc byla nedostupná, a jak moc ledovce ustoupily. V přestávkách mezi koukáním do krajiny jsme pozorovali auta na nedaleké silnici číslo jedna. Když jsme se přiblížili k části ledovce jménem Breidamerjökul, začala černá pláž. Naštěstí byla lemovaná sloupy elektrického vedení. Od sloupu ke sloupu to bylo tři a půl minuty, vedly mnoho kilometrů a postupně nás přibližovaly k laguně. V momentě, kdy se to začínalo opakovat trošku více, jsme spatřili něco ve vodě. Kousek ledu! Jsme tady. Nastal čas najít místo na přistání. Vlny nevypadaly přátelsky, zvedaly se a padaly přímo na pláž, ale nakonec to nebylo tak hrozné. Bílý led na černé pláži nás proměnil v děti, a udělali jsme mnoho radostných fotek. 
DRUHÝ DEN: 

Probudili jsme se brzy ráno a odjezd naplánovali podle otevírací doby kafe. Vyjimečně ani ne kvůli tomu nápoji, ale možnosti doplnit naši zásobu pitné vody sebou. Čeká nás dlouhý úsek, kde se pitná voda hned tak nenajde. Po vyplutí jsme strávili nějaký čas pózováním mezi kusy plovoucího ledu vytékajícího z laguny, pak zanořili listy pádel do vody a jelo se. Ledovec Öræfajökull seděl vysoko nad námi a zdálo se, že nás jeho dvě oči neustále pozorují. Připomínal nám chobotnici, která má svá chapadla snad v každém údolí. Když jsme konečně vyjeli z jeho dohledu, začala černá pláž. Ovšem tahle byla lemována pozůstatky různých ztroskotaných lodí, rezavé kusy železa vytvářely zajímavé sochy, i když moc jsem si je pro jistotu prohlížet nechtěla. Výběžek Ingólfshöfði byl vidět už dlouho dopředu. Jeho velikost rostla jak jsme se k němu přibližovali, a začínal se podobat více a více ráji trčícímu z černé pouště. Höfði znamená ostroh, tento měl nadmořskou výšku 75 metrů, na jeho útesech hnízdili ptáci, a nahoře byl celý pokrytý zelení. Útesy a pláž zde vytvářejí roh, který poskytuje chráněné přistání. Z mapy jsme věděli, že nahoře je boudička a v ní jsme chtěli strávit noc, protože neradi stanujeme na písku. 

Cesta k boudičce s věcmi trvala tři čtvrtě hodiny, nejprve po pláži, pak to strmého pískového kopce a pak menším lávovým polem. Těsně pod kopcem byla přivázána hromada starých lyžařských hůlek, hned jsme věděli, co to znamená. Bohužel jsme měli plné ruce a žádnou jsme si půjčit nemohli, jen jsme zadoufali, že to tak hrozné nebude. Bylo. Chaluha velká (skua) je pták, který lítá pěkně nízko, když chrání svá mláďata a vejce. Tito ptáci hnízdí na zemi v blízkosti jiných ptáků, protože se specializují na jejich okrádání, když shánějí potravu. A tady jich sídlilo opravdu hodně. 

Nejen možnost spaní v boudičce nás vylákala až nahoru na kopec, ale i možnost prohlédnout si tuto zvláštní krajinu zvrchu. Mysleli jsme si, že jsme sami na konci světa, ale jen do doby, než jsme se o dvě hodiny později koukli směrem k lodím, a uviděli je obkroužené množstvím čerstvých stop, připomínajících skupinu na koních, vedoucích od vzdálené pevniny, k útesům a zase pryč. 

Večer se trošku rozpršelo, a nám se tak podařilo doplnit zásobu vody. 
TŘETÍ DEN:

Vypluli jsme a jakmile jsme opustili útesy naše pádlování se ustálilo na tempo, kterým pojedeme mnoho hodin. Ledovcové kopce byly vidět daleko, a my jsme si pomalu začali zvykat na nekončící pohled na černou pláž, když přišla mlha. To ne, říkali jsme si, jestli budeme muset jet jen podle kompasu a zvuku vln bijících o břeh, nebude to nic příjemného. Naštěstí se mlha rozplynula stejně rychle jako se objevila, a po zbytek dne bylo naší největší starostí se nespálit. Moje kůže je na slunce dost citlivá, a i přes používání silného ochraného krému se mi začínaly dělat pálivé puchýře. Byl čas se něčím zakrýt, bohužel v pogies to nešlo, byly příliš teplé v horkém slunci, musela jsem improvizovat s tím, na co jsem narazila v lodi jako první. A tak tady je foto, kdy mám jednu ruku v šátku a druhou obalenou spodním prádlem.
Pokračovali jsme dál podél oblasti zvané Skeirðarsandur, nic zde není, jen písek a mnoho a mnoho řek vlévajících se do moře. Každá řeka se ohlásila změnou barvy vody z mořské modré na říční čokoládovou. Pro nás bylo překvapením, že hranice mezi jednotlivými barvami byla vždy velmi ostrá, voda mořská a ledovcová se prostě nemíchají.  

Monotónnost našeho pádlování byla přerušována nutností se vyhnout místům, kde se vlny lámaly buď o mělčiny, nebo při potkání mořských vln a říčního proudu. Kromě toho jsme také minuli jedenáct oranžových bojek vyplavených na břeh. 

Tady je Michal u šesté, která v nás vyvolala mírný pocit deja vu. 

Plánovali jsme přistát u majáku s boudičkou ústí řeky Skaftarós. Bylo už pozdní odpoledne a už nějakou chvíli jsme jeli proti slunci, které si s námi pohrávalo. Z nějakého důvodu maják i boudička lítali ve vzduchu, a auto jezdilo po vodě. Na Islandu jsme si už zvykli, že ne vždy je možné správně odhadnout velikosti a vzdálenosti, ale mysleli jsme si, že už nám to jde alespoň trochu lépe než na začátku. Ovšem tady bylo velmi těžké odhadnout velikost lámajících se vln. V jedné chvíli to vypadalo, že místo přistávání budeme muset pokračovat. Na chvíli jsme se tedy zastavili, dali si tyčinku, vítr nás mezitím posunul o něco blíž ke břehu, a my jsme měli možnost vidět, že to není až tak zlé. Nasadili jsme si helmy a projeli vlnami lámajícími se o písečnou kosu, za ní byla rozsáhlá surfová zóna. Ale nakonec i ta byla v pohodě a vlastně i sranda. Nikdy jsme si nemyslela, že něco takového řeknu. 
Když jsme se konečně dostali na břeh, maják i boudička přistáli, auto stálo na břehu a u něj byli nějací lidé chystající se jít rybařit. 

Protože opravdu opravdu nemáme rádi kempování na písku, opět jsme zamířili k boudičce. Tentokrát to trvalo jen půl hodiny, a domeček byl příjemným překvapením. Podle informačních tabulí na stěnách byl postaven v roce 1920 a sloužil jako obchod a skladiště v době, kdy východní pobřeží začalo být zásobované motorizovanou lodí. Obchod fungoval dvacet let, po té byl částečně rozebrán a přestěhován jinam, ale čás budovy byla zachována jako útulek v nouzi. Po té ještě nějakou dobu fungovala jako záchranná stanice. V dnešní době je stále používána jako útulek v nouzi, a také jako muzeum. Takže tu byl kupodivu i splachující záchod. Paráda. Zajímavé bylo, že čerpadlo, které jsme pustili, dokázalo naplnit cisternu u záchodu, ale nespustilo vodu z kohoutku, takže dnes budeme šetřit vodou z našich zásob. 
ČTVRTÝ DEN:

Opět jsme mířili k majáku a boudičkou, posledním před Vikem. Modré nebe bílými mráčky a duny pokryté zelenou trávou vytvářely krásné pozadí ke klidnému moři. Ani hnědá voda vycházející z dalších řek nemohla pokazit tento idilický obrázek. Vydrželo to přesně tři hodiny, nejprve se změnila krajina na černou, potom se zvednul vítr. Přejíždění jednotlivých řek se stalo náročnější, nemohli jsme se dočkat až uvidíme maják. Konečně, i když byl stále hodně daleko. Jak sílil vítr, začali jsme víc a víc přitlačovat na naše pádlování. Ovšem maják byl stále stejně daleko. Konečně jsme přejeli, o čem jsme si mysleli, že poslední ustí řeky. Doufali jsme, že do hodiny k němu snad už dojedeme. O půl hodiny později když jsme začali spíš couvat než se pohybovat dopředu, a moře se začalo zvedat a hrozilo, že přistání bude horší a horší, jsme to vzdali. A to byla ta noc, kdy jsme museli stanovat na písku. I když jsme se nevzdali bez boje, jak jsem napsala v předešlém příspěvku.

Černo černé jižní pobřeží

Před pár dny jsme vyrazili na nejnáročnější úsek kolem jižního pobřeží. Bylo to zajímavé, ale psát o tom budu později, neboť náš Ipad nemá tolik šťávy. 
Nicméně události posledních dvou dní mě nutí se o ně podělit už teď. Ze Skaftarós, kde jsme strávili třetí noc, jsme brzy ráno vyrazili dál na západ. Ráno bylo krásné, zelené duny a modrá obloha slibovaly příjemný den. Foukat začalo přesně po třech hodinách pádlování, mnohem dříve než slibovala předpověď. Mířili jsme k majáku Stadarbót a doufali, že to stihneme před tím, než se rozfouká ještě víc. Maják se konečně objevil, ve stejné chvíli se rozfoukalo. Museli jsme přejet přes Mýmatangi, místo, kde se velká ledovcová řeka vlévá do moře, což změnilo barvu vody z modré změnila na hnědou a přiostřilo vlny. 

Když jsme konečně jsme ten nepříjemný úsek přejeli, začalo být jasné, že k majáku, který se nijak nepřibližoval, to nedáme. Proskočili jsme surfem a přistáli v “dumpru” (vlna, která se zvedne a vybije všechnu svou energii až když narazí na břeh). Ale vše v pohodě. Když jsme se konečně rozhlédli, po zelených dunách nebylo ani památky, všude jen černý písek. 

Prošli jsme si naše možnosti, podle předpovědi se další možné okno objeví až další noc. Rozhodli jsme se přetáhnout lodě přes písečný val a dát je na vodu za ním a potáhnout je směrem k majáku a boudičce. Ve stále sílícím větru a proti proudu se pádlovat nedalo. Chůze nebyla nijak jednoduchá, občas jsme šli po břehu a občas museli do vody, kde to bylo i po pás. Po asi hodině jsme dosáhli mělčiny. Vytáhli jsme kajaky na břech a pěšky pokračovali směrem k majáku, po další hodině jsme zjistili, že mezi majákem a námi je další řeka, která není na mapě. Jsme na ostrově mezi dvěma blátivými ledovcovými řekami a mořem. Vrátili jsme se k lodím, a i když jsme se snažili vyhnout stanování v písku rozvířeném větrem, nedalo se nic dělat, a postavili jsme stan. Vše, včetně nás, se začalo pokrývat černým prachem. Bohužel máme jen málo pitné vody.

Ráno nás probudil klid. Měli jsme dvě různé předpovědi, obě slibovaly silný vítr, jen se lišily v tom, jak brzy odpoledne začne. Po pozdní snídani bylo stále klidno, znovu jsme pustili předpověď. Noční okno zmizelo. Co teď? 

Po chvilce jsme se rozhodli, balíme jedem. Během hodiny a půl jsme projeli ne zrovna malým surfem a byli na moři. Pro nás něco neuvěřitelného. Zaprvé se normálně balíme spíše pomaleji, a k tomu, abychom vyjeli v nejednoduchých podmínkách, většinou potřebujeme čas na promyšlenou a mentální přípravu. Navíc, tady byly lodě sto metrů od břehu u stanu jako závětří, všechny věci byly všude, a pršelo. Sami nad sebou jsme žasli. 

Na moři byl klid, a my jsme si začali pohrávat s myšlenkou zkousnout se a jet až do Viku, asi čtyřicet kilometrů. Trvalo nám to asi hodinu než jsme minuli maják a další ústí řeky. Vlny se mezitím začaly zvětšovat oznamujíce, že někde blízko už fouká. 

Chvíli jsme přemýšleli. Co získáme, když budeme pokračovat, a co můžeme ztratit. A také, co riskujeme. Když budeme pokračovat můžeme dojet do civilizace, k vodě a pohodlí, ale taky můžeme o mnoho přijít. Kdyby nás sílící vítr donutil přistát dřív, byli bychom uprostřed ničeho bez vody a přístupu k civilizaci, kdyby bylo potřeba. Navíc podmínky se zvětšovali, takže přistání už by nemuselo být bezpečné. Kdybychom přistáli teď a tady, mohli bychom získat úkryt, snad i pitnou vodu, a v nouzi šanci na přístup do civilizace po stezce naznačené na mapě. 

Znova jsme přistáli v rostoucím surfu. Trvalo nám tři hodiny než se nám podařilo dostat všechny potřebné věci k majáku a boudičce, každý jsme museli jít dvakrát, přebrodit další řeku a přes lávové pole. 

Předpověď na příštích pár dní je větrná. Jídlo máme na šest dní. Pak se uvidí, co dál. 

Höfn

Höfn jsme navštívili dvakrát. Poprvé jako jednodenní návštěvníci využívající služeb auto stopu. Podruhé jsme přijeli ve dvě hodiny ráno po dlouhém a náročném pádlování. Ne, že by podmínky byly nebezpečné, ale jejich kombinace v nás vyvolávala mírný pocit nervozity. Poslední dvě hodiny jsme se jeli podél pobřeží, kde nebylo možné přistát, foukal nám silný vítr zezadu a z boku chodily velké oceánské vlny, viditelnost se kvůli dešti téměř ztratila. Ještě nikdy jsme světla majáku neocenili tak jako teď. Nicméně jsme vstup do přírodního přístavu našli a později i vjeli to města. Chtěli jsme jet až do kempu, který jsme viděli při naší první návštěvě a zdál se být u vody. Bohužel mělčina se objevila už půl kilometru před ním, a my se museli vrátit. Rozhodli jsme se tedy přistát v hlavním přístavu. Celý okraj města kolem vody je přírodní rezervace s cedulemi nekempovat, takže najít místo na stan mimo kemp nebylo úplně jednoduché. Nakonec jsme ho postavili hned přes cestu od kajaků, pěkně za zaparkovaným vozíkem pro lodě a doufali, že to nikomu vadit nebude, ani první a hlavně tu druhou noc. 

Spát jsme šli po třetí hodině ráno, ale už v pět kolem nás jezdila auta do průmyslové části přístavu a pochopitelně, když kolem nás projížděla, hned musela troubit. Po probuzení do deště a větru jsme se rozhodli, že střecha nad hlavou by se možná na další noc hodila. Jenže snadno se to řeklo, ale hůř provedlo. K našemu překvapení, bylo vše zamluveno, a ceny byly mnohonásobně větší než na co jsme zatím byli zvyklí.
Po několika hodinách hledání nám byly jasné dvě věci – zůstáváme ve stanu, a vstoupili jsme do turistické oblasti. I hotel s cenou pokoje přes 40 000 ISK (asi 9000Kč) byl plně obsazen. Pro nás trochu šok, protože zatím jsme bývali skoro jediní hosté a návštěvníci. Je pravda, že první signály jsme mohli pozorovat již dva dny. Například obchod v Höfnu je velmi dobře vybaven, a byl plný lidí, kteří přiběhli, celý jej zaplnili, hned vše proběhli, naplnili košíky a zase pryč. Take naše kajaky na pláži u Hvalnes byly neustále fotografovány těmi, co vyskákali z aut či autobusů, rychle se koukli na pláž, maják, zvedli škebli, a byli pryč, ani nám nestačili říct ahoj. Dojeli jsme do touristické oblasti. 

Bohužel to vypadá, že je jich tady více než na co je město zatím připraveno. Turistické informace mají krásný dům, jen ve vnitř toho moc neřeknou. Najít veřejnosti dostupnou pračku se nám nepodařilo. Naštěstí v kempu jednu mají, a i když jen pro své zákazníky, nakonec nám vyprali. Zůstali jsme tam tak dlouho, až sami pochopili, že je to nutné.

Bazén je fajn, ale kafe zdarma či snad u bazénu, už se tady nenajde. I my, v naše pozemním oblečení, vypadáme jako turisté, ale náš časoprostor je úplně jiný a často mnohem pomalejší než islandský. Pomalu si uvědomujeme rozdíl mezi místy, kde jsme byli do teď, a kam dojíždíme.

VÝCHODNÍ FJORDY

Ve městě Neskaupstadur jsme strávili jeden a půl dne a užili jsme si vše, co může návštěvníkovi nabídnout. Nejprve jsme byli vřele přivítáni Arim z místního kajakového klubu. Za normálních okolností bychom sem nezajížděli, ale už dříve nám sem Gidni poslal krabici s pár věcmi, které se nám v Reykjavíku už do lodě prostě nevešly. Hlavně naši poslední láhev wisky, Laphroig. Až nám dojde, budeme už pádlovat sami. Meti další lákadla patří plavecký bazén, dvě kafe, supermarket a obchod s alkoholem, prostě vše, co jeden potřebuje, když fouká a nejde jet dál. Když to shrnu do jedné věty: elektrika, wifina, zábava a teplá voda. 
Jakmile nás počasí pustilo dál vyrazili jsme, tentokrát pořád na jih podél východních proudů. Pádlovali jsme tři dny a tři dny jsme pozorovali cestu, která obtáčí jednotlivé fjordy. Připomínalo mi to ruku obkreslenou na papír, kde fjordy jsou jednotlivé prsty, jen jich ta ruka má více než pět. Často bylo vidět auta na cestě a já jsem si představovala, co si asi říkají lidi v nich na každém rohu. Něco na způsob: jé hele tam na druhé straně je taky silnice, jé my na ní za nějakou dobu pojedeme. A tak pořád dokola. My jsme fjordy přejížděli napříč a po dosažení každého rohu se za ním objevil jeden nebo dva další. 

Ale doopravdy se nám východní fjordy moc líbily. Počasí se měnilo z deště do slunce do mlhy do větru a jakkákoliv kombinace těchto. Každý výběžek vypadal jinak, některé měly kopce, jiné hory, další štíty. Barvy se měnily hnědá, zelená, sědá, krémová, černá. Pádlovali jsme kolem ostrovů a skalek o které se moře lámalo, a doslova lákalo ke hraní si ve vlnách. Bohužel s plně naloženou expediční lodí to zas až taková sranda není, tak si to budeme muset nechat napříště. 

Fjordy a výběžky by se sice mohly všechny postupně slít do jedné vzpomínky, dvě věci si ovšem budeme vždy pamatovat. Objeli jsme Gerpir, nejvýchodnější výběžek Islandu, spali jsme v zátoce Sandvík na jeho úpatí. Je tu moc pěkná udržovaná boudička. 

A také Reyðardjord, kde jsme se přesvědčili, že naše vysílačky ještě fungují. Fjord jsme přejížděli napříč, když z dálky byla slyšet loď. Poměrně rychle se přibližovala, a mírně zatáčela naším směrem. Mysleli jsme si, že pojede ven mezi dvěma ostrovy, a my tím, že za námi jeden z nich je, jsme v pohodě, neboť skrz ten ostrov přece nepojede. Jenže najednou ta loď byla čím dál blíž a pak už mířila přímo na nás. A nebylo jasné, jestli tedy pojede vpravo nebo vlevo, a kam máme vlastně prchat. Chvíli jsme si přišli jako zajíc před světlomety. No pak jsem našla vysílačku a se slovy: “Loď v Reydarfjorduru, kam jedete, dva kajakáři přejíždějí fjord a vy míříte přímo na nás” jsem doufala, že nás uslyší. Slyšeli, prý nás vidí, a že zatáčejí mezi pevninu a ostrov. No tak jo, asi nás chvíli chtěli poškádlit. Děkuji pěkně. 

Východní fjordy skončily, a my jsme přistáli u majáku Hvalnes. Leží u hlavní silnice, Highway číslo jedna a všichni, kteří po ní Island objíždějí tudy projíždějí a většina i zastavuje. To nám vyhovovalo, protože dnes silně fouká, a tak nám nezbývá než si po silnici zajet do Höfnu nakoupit, zaplavat, dobít a tak. Teď nás čeká jižní pobřeží, snad nejnáročnější ze všech tady, a tak budeme must být trošku strategičtější v našem pádlování a víc si vybírat podmíky, abychom těch asi 250 kilometrů surfových pláží v klidu a bezpečně přejeli.