KLÍČOVÉ MÍSTO

Do Þorthöfnu jsme dorazili v úterý brzy ráno po dalším nočním přejezdu. Věděli jsme, že se chystá špatné počasí, a že tady pár dní a nocí strávíme. Čeká nás objezd čtyřicet kilometrů dlouhého výběžku, Langnes. Je to jedno z klíčových míst kolem islandského pobřeží a na jeho zdolání budeme potřebovat dobré počasí. 

Þorthöfn se nachází na začátku Þistill fjordu, jeden z mála fjordů, do kterého jsme zatím zajeli až dovnitř. Dříve to bývalo živé město těžící z boomu lovu slanečků, teď je městečkem poměrně malým. Pro nás má ovšem vše, co potřebujeme: dvě kafe, jeden supermarket prodávající i alkohol, a bazén, který veřejnosti poskytuje pračku a sušičku. Každý den jsme chodili pětset metrů podél silnice od místa, kde byl náš stan, k začátku města. Během těchto procházek jsme zaznamenali zvláštní fenomén. 

Lidé z tohoto města rádi jezdí ve svých autech. Rádi je řídí, ale neradi své město opouštějí. V určitém okamžiku jsme začali hrát hru. Nejprve je třeba si vyhlídnout auto a tipnout zda-li to je “potenciál”, poté je třeba se zastavit a pozorovat. 

Takové auto vždy jelo poměrně pomalu skrz vesnici až na klíčové místo na jejím okraji, tam se otočilo a jelo zpět. Neuvěřitelné. 

Posléze jsme dokázali hru ještě více rozšířit, buď o to, zda auto pojede také okruh kolem kempu, nebo kolik si dá koleček. Některá auta jela třeba i třikrát za sebou. 

Þorthöfn vytváří dojem velmi ospalého města. Byli jsme jediní v kafi, jediní návštěvníci v bazénu, a několikrát i jediní v obchodě. Chodili jsme sem každý den. Ovšem auta hrající hru na klíčovém místě dokázala vytvořit třeba i malou zácpu. To, když se sešla tři za sebou. 

Zítra odtud odplouváme, počasí se uklidňuje natolik, že máme šanci zkusit objet klíčové místo na konci polostrova. Myslím si ale, že Þorthöfn nám bude chybět. 

Půlnoční slunce

Ke břehům Tjornes jsme dorazili z ostrova Flatey brzy odpoledne. Plán byl si chvíli pospat a později vyrazit dál. Vítr by se měl na noc uklidňovat a dokonce nám i trochu pomoci.První část plánu šla velmi dobře, přistáli jsme, postavili stan, usnuli, vzbudili se, uvařili a najedli. Naplnit druhou část už bylo horší. Bylo deset večer, za chvíli bychom měli balit a vyplouvat, ale mě to nějak nešlo. Záda, která mě dlouhodobě zlobí, mě dost rozbolela, vlastně otravují už několik přejezdů, a já jsem si tentokrát nedokázala představit jak zase přežiju šest sedm hodin pádlování v jednom kuse. Diskuze to nebyla úplně lehká, vítr v zádech by bylo škoda si nechat ujít, urazit další kilometry taky, ale jet v nepohodě, to zase nešlo. Nakonec Michal třískl dveřmi, tak, jak to jen. ve stanu jde, a se slovy, že když ne pádlovat, tak spát, nás zahnal do postele. Fajn, a budíka na ráno taky nemáme. 

Spalo se náramně, probudili jsme se dost pozdě, a po zjištění předpovědi, jsme nikam spěchat nemuseli. Vítr se utiší zase až k večeru. Sice nám pomáhat nebude, ale když nám nebude zavázet, budeme v pohodě. Vyjíždět se tentokrát bude v pět odpoledne.

Čekal nás přejezd přes Oxarfjordur směrem k poloostrovu Melrakkasletta, a nejraději bychom objeli jeho severovýchodní roh až za maják. Rozhodnutí nejet noc předtím se ukázalo jako dobré, tentokrát jsme na ty hodiny tvrdé práce byli připraveni. Severovýchodní roh Tjornes nám předvedl zajímavé útesy plné tunelů, jeskyň a oblouků, strávili jsme tu chvilku objevováním. Přejezd jsme zahájili v sedm večer a doufali, že v jednu hodinu budeme na druhém břehu. 
Noc byla nádherná a nám se dostalo krátké ukázky islandského léta, o kterém tady všichni mluví. Ano, i my už věříme, že existuje, a že není jen v představách místních lidí. I když, neboť se odehrává hlavně v noci, může být jen snem. Pádlovali jsme na něčem, co mi připomínalo obraz. Moře se zrcadlilo a předvádělo tvary připomínající acháty. Země se schovávala do koláže různých barev, oblova byla dramtická. Slunce se předvádělo celou noc a halilo vše do trošku fialového nebo zase modrého závoje, jindy zas vše zabarvovalo do žluto šeda, nebo zase oranžovo růžova. Přistáli jsme na čas a po krátké přestávce se rozhodli pokračovat. Vítr se bude k ránu měnit na severozápadní, tak bychom chtěli být za severozápadním rohem co nejdříve. 

Ve tři ráno jsme objížděli Raudinúpur, pozůstatky vulkánu z doby ledové. Museli jsme si nasadit sluneční brýle, abychom proti vycházejícímu slunci něco viděli. 

Zbytek pobřeží poloostrova zas až tak úžasný nebyl, pobřeží je lemované prudkou stěnkou z balvanů a táhne se několik desítek kilometrů. Naštěstí jsme našli malou mělkou zátoku a mohli přistát a chvíli si pospat. 

Jak už jsem řekla, sluneční časy jsou jenom v noci, probudili jsme se do mlhy, deště a už poměrně silného větru. Je dobře, že jsme v noci dojeli až sem, teď už bychom ten roh stěží objeli. Následovalo poměrně náročné pádlování, moře se zvedalo o mělčiny a my museli často vyjíždět daleko, abychom se vyhli lámajícím se vlnám. Jsem si jistá, že jsme alespoň jednou dosáhli hranice polárního kruhu, který je jen míli od nejsevernějšího místa polostrova, Hraunhafnartangi. 
Dvacetčtyři hodin a 52 námořních mil od vyjetí z Tjornes jsme přistáli ve městečku Raufarhofn. Je to nejseverněji osídlené město na Islandu. Nad městem byl už z daleka vidět monument Arctic Henge, moderní pojetí paganských staveb.

Fjordy, hory, ostrovy

Na začátek je třeba si ujasnit jednu důležitou věc, pádlujeme proti větru. A pádlujeme proti větru už dvacet šest dní. Každý den máme vítr o síle 8 až 12 metrů za vteřinu a pak až 20, a někdy i 30 metrů za vteřinu. My pádlujeme proti čemukoliv do 12 metrů za vteřinu, nad to už je to vítr pro nás couvací a nebo pro pobyt na vodě úplně nevhodný. Pouze dva dny jsme měli vítr v zádech, který ovšem zvednul moře, že překračovalo hravé rozměry. Tak, teď, co toto mám za sebou, můžu se věnovat psaní. To, že se probíjíme už tak dlouho proti větru má vliv na to v jakou dobu jdeme pádlovat a jak daleko dojedeme, a pochopitelně nám to ubírá na fyzických silách. Posledních pár dní jsme se probíjeli kolem výběžku západně od Eyjafjorduru. Začalo to už v Lónkotu poměrně krátkým pádlováním přes den, na které navazovalo pádlování delší přes noc. Z Olnbogi (Miklavatn) jsme vypluli půl hodinu po půlnoci. 

Mít světlo dvacetčtyři hodin denně je fajn, protože občas člověk opravdu nepozná jestli je den nebo noc. Začátek pádlování byl takřka magický. Vše bylo klidné a tiché: moře, vzduch, nikdo nikde nebyl, žádná auta na silnici nad námi, ptáci spali. Nebylo nic slyšet, ani moře narážející do útesů, ani hukot vodopádů nebo vítr kolem uší. Menší fjordy, které jsme minuli byli přehlídkou barev: zelená, hnědá, černá a bílá, vše s fialovým nádechem. To pokračovalo až k západní straně Eyjafjordu. Jen v dálce byla vidět výletní loď, která nás předjela a zmizela ve fjordu směrem k Akureyri dávno před tím, než jsme sem dojeli my. Až později začaly být slyšet motory prvních rybářských lodí a klid byl zaměněn za kakofonii obvyklých zvuků.

Maják Gjogurta se ukázal, a my už jsme si skoro připadali v cíli. První zátoka se ovšem pro přistání nejevila příliš dobrá, a tak jsme museli ještě vymáčknout dalších sedm kilometrů do Thorgeirfjordu. To, co byla chvílemi agónie, se ovšem nakonec vyplatilo. 

Už z dálky nouzový útulek vypadal jako by si jej někdo přestavěl na chalupu a my doufali, že bude přístupný. Byl a moc se nám uvnitř líbilo. Spát jsme šli hned v jedenáct dopoledne. Odpoledne musíme zjistit počasí a udělat další plán. 

Pro počasí jsme museli vylézt na kopec, ne abychom lépe viděli moře či snad mraky, ale chytli telefonní signál. A také se porozhlédnout po okolí. Zátoka je veliká, se zeleným údolím podél řeky, lemovaným zasněženými horami. Dole bylo vidět půdorysy bývalých obydlí. Stál zde i kostel a hřbitov. Lidé zde žili od nepaměti až do roku 1944. To odtud odešli poslední tři rodiny, dvě z nich na ostrov Flatey. 

A na něj budeme mířit i my. Předpověď říkala, že pádlovat budeme jen krátce, zato proti větru, Flatey je odtud jen 14 kilometrů, tak to by mělo jít. 

A protože nebylo kam spěchat, vyráželi jsme až k polednímu dalšího dne. Flatey jsme viděli už včera, je to 2,5 kilometrů dlouhá placka s domy, dříve obydlené, dnes už jen opět zase letní chalupy. 

Ostrov působil zvláštně, když jsme přistáli, hezky s kostelem, majákem a společenským sálem, ale opuštěně. Letní sezóna zde ještě nezačala. V přístavu byly dva splachující, čisté, suché záchody s toaletním papírem, to vše momentálně považujeme za luxus. Co ale chybělo byla volně dostupná voda. Sice trošku máme, ale hodilo by se nám více. Rozhodli jsme se ostrov prozkoumat a zkusit najít někoho, kdo by nám nějakou dal. Lidi jsme našli až v posledním domě, a bylo z toho i pozvání na kafe. Islanďani jsou v tomto velmi přátelští, chvíli jsme poseděli a dověděli se leccos o historii kraje i ostrova. 

Příští ráno, poměrně brzy, jsme v mlze za deště zahájili přejezd Skjalfandi směrem na Tjornes. V jihovýchodní části zátoky je Husavik, který je považován za mekku pozorování velryb. Bohužel my jsme zatím žádnou neviděli. Jsou více vevnitř ve fjordech a zátokách, my ale zůstáváme na okrajích, proti větru šetříme každý kilometr. 

Skagafjordur

Ze začátku včerejšího pádlování nemáme žádné fotky. Ono totiž ani nebylo nic vidět, nad mořem se válela mlha a drobně mrholilo. Naše cesta začala u majáku Skagata, vypadá jako neo gotická věž a je oranžový, jako ostatně mnoho islandských majáků. Náš plán byl přejet na druhou stranu fjordu Skagafjordur, asi třicet osm kilometrůOur plan was to cross to the other side of the Skagafjordur. Foukal severo východní. Vítr, a tak jsme museli začít náš přejezd co nejvíce na severu, abychom protivítr přelstili na vítr boční či spíše středo boční. Pobřeží Skagi jsme opustili poměrně rychle a podle kompasu se vydali do šedi. 

Po nějaké době se na východě začal objevovat obrys ostrova Drangey. Jak se postupně vynořoval z mlhy stával se víc a víc majestátným. Postupně začal připomínat středověký hrad. Podle místní legendy kdysi přes fjord cestovali noční trollové, kteří sebou vezli svouji krávu. Bohužel ráno vyšlo slunce a všichni se proměnili ve skály. Kráva má právě být tento ostrov, paní potom menší skála vedle a muž už dávno zmizel v moři. 

Moře si větru užívalo a posílalo nám vlny, které se nám občas valily přes lodě a pěkně propláchly do obličeje. Nicméně jsme pokračovali dále. Po nějaké době se začal rýsovat další ostrov, Málmey. Ostrov je celý lemován útesy, ale nahoře je rovný a zelený, prý pokrytý úrodnou pastvinou. V nejvyšším místě dosahuje výšky 156 metrů nad mořem. Ostrov býval obydlený, poslední lidé z něj odešli v roce 1950, když jejich farma vyhořela. Není mi jasné, kde přistávali, ale asi někde na jižním cípu ostrova, kam nebylo vidět. Podle jiné lokální pověsti je tento ostrov zakletý a nikdo zde nevydrží déle než dvacet let. Co je ale víc zajímavé je, že ani myši zde nedokážou přežít. 

Konečně jsme ostrov nechali za sebou, ale do cíle to stále bylo ještě daleko. Vybrali jsme si náhodně místo v poměrně široké zátoce. Konečně jsme přistáli a vytáhli lodě na strmý břeh, před námi bylo pár domů a něco, co připomínalo golfové hřiště. Ano, dříve to bylo golfové hřiště, teď už je to jen kemp, ale i restaurace. Jo a také tu mají horký bazén otevřený dvacet čtyři hodin denně. Nedalo se nic dělat, věděli jsme, že tu budeme dvě noci, a tak jsme si popřáli vše – postel, bazén, jídlo i pivo. Byli jsme doma. 

Skegi

Dnešek se dá shrnout to třech vět, já to ale trošku rozšířím, a začnu úplně od začátku. Včera ráno jsme definitvně opustili oblast Hornstrandir a západních fjordů a ze zmrzlého Reykyaness jsme přejeli, přes čtyřicet kilometrů, do oblasti Skagi. Ta nás přivítala teplem, a pláží z vysoko navršených oblázků zalitých sluncem. Nám se líbilo oboje, teplo i oblázky, a tak jsme se rozhodli tam přenocovat. Protože to nebylo daleko od farmy, přišla se na nás postupně podívat všechna možná zvířata, koně, ovce i krávy. Pro vodu jsme se rozhodli zajít na farmu. I tam se nám dostalo vřelého uvítání a pozvání na kávu. Později jsme si sebou odnášeli chleba, který nám už dávno došel, máslo a uzené ryby. To bylo fajn, protože zásoby nám pomalu docházejí, ale navštívit obchod jsme ještě nezvládli. 

Noc byla teplá a vcelku i pohodlná a my jsme si ráno dopřáli pomalý start. Není kam spěchat, vítr už na nás čekal, a ať ujedeme jakoukoliv vzdálenost, bude to dřina. Pádlování probíhalo takto: vítr byl F5 (Baufort) proti nám, bylo třeba zapojit celé tělo, aby se loď pohybovala kupředu. Sem tam nastalo krátké utišení, to byla naše šance získat pár metrů navíc, a potom se dosova zapřít před nárazem. Bylo to jakoby se vítr sem tam nadechoval a snažil se nás výdechem donutit couvat. 

A tak to šlo pět hodin. Pomalu jsme se sunuli kolem Skegi. Nízká, zelená krajina byla velkým kotrastem k vysokým útesům a zasněženým kopcům z předešlých dní. Na druhou stranu jsme museli jet blízko břehu což nám umožnilo kochat se krásnymi čedičovými formacemi. 

Poslední, šestá, hodina přinesla změnu. Objeli jsme vršek a začali přejíždět zátoku, směr jízdy se trochu změnil, a tak vítr vystřídaly vlny. Houpaly nás nahoru a dolů, a sem tam se nějaká zlomila přes loď, ne nebezpečně, ale dost silně na to, aby nás zalila ledovou vodou. 

Sraumness z obou stran

Do Latraru jsme přijeli v jednu hodinu v noci. V porovnání čím jsme projeli, tady byl až uhlušující klid. Na chvilku se sešeřilo, ale obloha se už jasnila. Na obou stranách zátoky Adalvík bylo vidět domy, a my jsme si vybrali tu více krytější část jménem Látravík. Už dříve nám bylo řečeno, že v této části západních fjordů lidí moc neuvidíme, protože zde nikdo nežije, a domy jsou používány jako letní chalupy, ale sezóna ještě nezačala. 
Po probuzení jsme se rozhodli, že zátoku trošku prozkoumáme, protože je vždycky dobré znát své okolí. Nejprve jsme navštívili místo bývalé školy. Dřív zde žilo poměrně dost lidí, krytá zátoka poskytovala dost možností pro rybolov a také zemědělství. Nicméně postupem času se život tady stával až příliš složitý, poslední trvale žijící lidé odtud odešli v roce 1952. Rok poté se zde objevili Američané, kteří se zde, na vrcholu hory Straumness, postavili protiletadlovou radarovou stanici. První posádka přišla v roce 1956, stanice začala sloužit od roku1958. Nakonec ovšem sloužila jen dva a půl roku, protože udržovat v chodu něco v tak extrémním prostředí bylo příliš drahé. Příroda si totiž nic nenechala líbit. Ve starých záznamech se objevují zmínky o „Starém dobrém příteli vichru“. Vrchol kopce, kam jsme vylezli při hledání signálu, opravdu pohostinně nepůsobil.

Nicméně, zpět k naší procházce, prošli jsme planinou až na břeh a tam jsme narazili na lidi. Nejprve jsme objevili pána, který natíral boudu, prohodili jsme pár slov, on islandsky, my anglicky, než jsme se zase rozloučili. Po té, jsme narazili na dalšího člověka stojícího před svým domem. Opět jsme si vyměnili několik slov a vět a byli jsme pozváni na kávu. Moc islandsky neumíme, ale pár důležitých slov, jako třeba „kafe“, jsme už pochytili. 
V domě byli další dva lidé, jeho bratři. Jsou zde všichni na dovolené, a toto je bývalý dům jejích prarodičů, pánovi už bylo 86, jak se nám pochlubil. Po té, co jsme se všichni seznámili a dozvěděli se kdo je kdo a co tu děláme, dostali jsme pozvání na spaní v teple jejich domu než venku ve stanu nebo v boudičce. Přece jen pár dní teď všichni budeme pod vedením potomka Starého Vichru. 

S Frederikem, Inkim a Gunnarem jsme strávili několik dní, a rádi bychom jim poděkovali za to, že nás pozvali k sobě domů a ke svému stolu. Následujících pět dnů jsme strávili hraním karet, posloucháním islandského rádia, chozením po venku ve větrných bouřích, jedli jsme palačinky a brambory a hodně ryb. Musím přiznat, že když nám pánové nachystali vařené kozí hlavy, tak jsme s díky odmítli. Kromě toho jsme také pili hodně kávy a poslouchali islandské radio. Jenom předpověď počasí se nám nezlepšovala. Ne, že bychom islandštině rozuměli, ale bylo nám to jasné pokaždé, když se po jejím skončení, na nás Frederic podíval a začal se hlasitě smát. 

A pak přišla sobota, ten den Frederic odjížděl domů a pro nás nastal čas se nastěhovat zpět do boudičky. Loď přijela brzy ráno a s ní spousta lidí, kteří přijeli opravit jeden ze svých letních domů poblíž naší části pláže. Loď přijela ještě jednou. Zátoka se pomalu začíná plnit. Počasí se uklidnilo natolik, že i my jsme přišli s plánem vyrazit. Ještě, že tak, neboť odpoledne do boudičky dorazili dva němečtí turisté. Ano, je čas se pohnout, a tak zatíco oni se chystali ke spánku, my jsme chystali k odjzdu. V půl jedenácté jsme byli připraveni. Jakmile jsme vyrazili, zjistila jsem, že moje kormidlo nefunguje jak by mělo, a tak jsme se ještě museli zrdžet s jeho opravou. Konečně jsme mohli vyjet. Předtím, k večeru jsme zašli do domu se rozloučit, a bylo fajn vidět Gunnara stát v dveřích a mávat nám na rozloučenou, pak už jsme byli jen sami dva a opuštěná krajina před námi.  
Nejtěžší oříšek naší dnešní cesty je mys Straumness. Je to nejsevernější výběžek západních fjordů a místo, kde se potkává několik proudů. V poledne jsme v předpovědi viděli, že měřící bójka umístěná z venku Straumness ukazuje vlny o výši 3.2 metrů. Doufali jsme, že moře mělo dostatečně času si trošku sednout, a že budeme moct projet blíž ke břehu. 
Nebudu zacházet do příliš velkých detailů. Řeknu jen, že moře bylo zatím to největší ve kterém jsme dosud pádlovali a nechtěla bych pádlovat v ničem větším. Vlny byly dost vysoké a poměrně ostré a přibližovaly se dost rychle, zatímco my jsme bojovali proti silnému větru. Protože, jakmile jsme opustili závětří zátoky a přiblížili se na její konec, vítr udeřil v plné síle. 
Jeli jsme tři hodiny, pomalu se pohybovali vpřed. Když jsme vyjížděli, doufali jsme, že podmínky budou takové, že se nám podaří ujet alespoň nějaká vzdálenost. Teď jsme jeli jen do další zátoky, kde je také boudička, Fljótavík. Náš plán se změnil, teď jsme chtěli přistát, pár hodin si odpočinout, a zkusit pokračovat dál, pokud podmínky dovolí. 

Přistáli jsme ve půl čtvrté ráno a můj plán byl: ve čtyři usnout, v osm se probudit, v devět zase vyjet. Harmonogram jsme dodrželi a v zátoce se vše zdálo klidné. Vyjeli jsme a na rohu jsme projeli mezi skalami a probudili pár tuleňů. Idylka. Po ní se objevil náš starý známý vítr a divoké vlny. Chvíli jsme proti tomu jeli, ale nakonec jsme se rozhodli to otočit a vrátit se zpátky do Fljotavíku. Nadcházející úsek je dlouhý, lemovaný útesy a žádné přistání. A tak místo pádlování strávíme den jídlem, spaním, prozkoumáváním okolí a hádáním, kdy asi budemem zase moct vyrazit. 

Udělali jsme si kávu a usadili se ve dveřích boudičky. Chráněni před větrem jsme si užívali výhledu a čerstvého vzduchu. Po chviličce nám někdo zapnul televizi, zrovna dávali přechod ústí řeky. Na druhé straně zátoky se objevili dvě postavičky, vypadaly podobně jako Němci ze včerejška, a bylo patrné, že se chystají přebrodit poměrně široké koryto řeky sem na naši stranu zátoky. Udělali jsme si druhý hrnek kávy, a usadili se ke sledování. Naštěstí, ve chvíli, kdy už to vypadalo, že Michal bude muset skočit do sucháče a jít zachraňovat lidi i majetek, to vzdali a vydali se pryč, zřejmě kolem jezera. Co teď? 

Po chvilce se televize sama přepla, zátokou jela loď a poměrně rychle se približovala. Tolikrát nám bylo řečeno, že se budeme nacházet v opuštěné krajině, i tady je pár domů, a někdo zřejmě přijíždí do jednoho z nich. Třetí hrnek kávy byl udělán, a my pozorovali jak do clunu nakládají věci a vyrážejí k pláži, rozhodli jsme se podívat, jak jim to v tom poměrně silný větru půjde. No, moc to nešlo, a další várka už mířila přímo k nám, kratší vzdálenost od lodi a místo víc kryté od větru. Další kávu už jsme nechtěli, a jelikož nám někdo přijel takřka na před práh, rozhodli jsme se nabídnout naši pomoct s vykládáním. A že toho bylo. Přijíždějí sem na několik týdnů opravovat dům a pokládat podlahu. Michal si brzy přišel jako v práci, když mu dovezou materiál. 

Po vyložení a odnošení na břeh nám bylo nabídnuto, že v jednom z těch domů můžeme přespat. Proč ne, a tak jsme se později přestěhovali. Večer jsme ještě s Michalem vybalili celou podlahu a přeskládali, ale pokládat ji už snad nebudem. Pán, který nám nabídl přespání byl rád, neboť mu to dalo dost času si hrát s hadicí, aby mu do domu tekla voda. 

Později jsme se dověděli, že jeho babička a matka Frederica z Latraru byly sestry. Jeho prarodiče zde měli farmu, ale v roce 1946 odtud odešli. Původně zde žilo devět rodin, ale poté, co tři odešli, se život pro zbývající lidi stal neudržitelný. Dnes si zde potomci původních majitelů pozemků mohou postavit domy a používat je jako chalupy. Ovšem počet domů je omezen, a zde je to právě jen devět. No a dneska večer tu budou tři chlapi, dva psi, Michal a já.

Noční tvorové

Probudili jsme se do našeho druhého dne ve Skalavíku. Občas si rádi namlouváme, že jsme se naučili jak být uvězněni na zemi a jak naložit s nekonečným časem. Jeden prostě musí zpomalit, nechat čas běžet a zabavit se vším, co se namane. Například je potřeba vykonávat jen jednu činnost, nikdy nekombinovat. Pokud se vaří, tak není dobré u toho pít kávu či snad při čekání číst. Také pokud jeden vaří, druhý by neměl vykonávat činnosti, které je možné udělat po vaření, například krátká procházka, prohlídka lodí, nic. Ideální je, když jeden vaří a druhý buď pomáhá nebo tiše pozoruje. To samé platí u čtení. Pokud je knih nebo dokonce písmenek v nich po skromnu, potom je třeba nastolit určitá pravidla. Takže nelze si číst hned po probuzení, to by měl člověk zjistit, jestli třeba nemůže spát o něco déle. Pokud ne, tak je třeba vstát, tím se čas vcelku dobře zaplní, také snídaně, čaj, mytí nádobí, a následně odpočink dobře vyplní čas. Pokud se vaří a následně pije kafe, pak se rozhodně číst nesmí. Pokud se důsledně vykonává jen jedna akce, následována procházkou, či pozorováním lidí (pokud je možné), pak na čtení může dojít až o hodně později. Ale pokud je někdo pak ospalý, usínání nad strákami, je rozhodně jejich mrháním. A tak to pokračuje celý den, ten se zaplní, a drahocenné stránky zůstanou zachovány na další větrný den. Rozhodně se pak nedoporučuje sahat po knížce již první den na zemi, protože může být následován dalším. A co potom? 

Naštěstí náš den sliboval dostatečně zábavy. Maggi, ten co nám pomohl s našim SPOTEM, nám napsal, že nás vyzvedne a odveze na nákup. To je fajn protože to bude naše poslední šance na doplnění jídla a toaletního papíru, než prějedeme k neobydlené části Honstrandir. Jak Maggi řekl, tak udělal, a brzy po té jsme seděli u jeho rodičů, dobíjeli, studovali počasí, ale hlavně jedli nedělní oběd od jeho maminky. 

Odjížděli jsme rozhodnuti, že ještě ten večer vyrazíme přes Isafjordur a Jokulfirdir dál. Maggi nás vysadil a my se dali do práce, většinou nám to trvá minimálně dvě hodiny všechno sbalit a připravit se na vyplutí. Ve čtvrt na sedm večer jsme byli připraveni. Foukala poměrně silná čtyřka, kam jinam než nám do tváří, ale podle předpovědi by se mohla během večera a noci uklidňovat. Ovšem hory i fjordy to vše ještě můžou ovlivnit a změnit. 

U prvního rohu foukalo víc než čtyřka, a já jsme si byla jistá, že v tomto 23 kilometrů k druhému rohu nepojedu. Rozhodli jsme se popojet kousek doufaje, že se vítr tady víc drží, a proto je tak silný, kromě toho foukalo i dost silně přímo z flordů. Měli jsme dvě možnosti, přejet na druhou stranu s větrem proti a s vlnami ze strany, nebo jet přímo proti větru do Bolungarviku. První možnost znamenala posun v naší vzdálenosti, ale vysilující pádlování, druhá posun minimální, ale také méně dřiny. Nakonec jsme se rozhodli pro první možnost věříce, že se to uklidní jak bylo předpovězeno. 

Celá vzdálenost byla něco ke třiceti pěti kilometrům, a s podmínkami slibujícími pomalý postup, jsme se připravili na dlouhou noc. Naštěstí jsme na Islandu, takže světlo nebylo problém, přesto se den pomalu chýlil ke konci, vše zmodralo, a později jsme pozorovali půlnoční zapadající slunce. 

Bylo zajímavé, kolik energie pečené jehněčí dokáže poskytnout nočním pádlařům, to a Maggiho netopýři nám dodali dostatečně síly. Pomalu jsme se posouvali kupředu. Protilehlého rohu jsme dosáhli podle časového plánu, oslavili jsme to dalšími netopýry.   

V jednu hodinu v noci jsme přistáli v Latravíku v zátoce Adalvík. Únava na nás padla jakmile jsme vystoupili z lodí a začali je tahat na břeh a připravovat se na spánek, tak jsme si uvědomili jak moc jsme vydali energie a jak moc jsme unaveni. Rozhodli jsme se pro přenocování v nouzovém přistřešku, protože na stavění stanu už žádná energie nezbyla.